Beneš Edvard

ruze_benes.png

    Narodil se v Kožlanech na severním Plzeňsku 28. května 1884.
V mládí studoval nejprve na Gymnáziu na Vinohradech. Po maturitě studoval na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk, v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil se svou pozdější ženou Hanou a změnil si křestní jméno z Eduarda na Edvard. Francouzská studia završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu.


    Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj. Zajišťoval spojení odboje
s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. Dne 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval
s Masarykem a s Milanem Rastislavem Štefánikem. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel
na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918
byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Post zastával až do svého zvolení prezidentem 18. prosince 1935. Po přijetí Mnichovské dohody, Beneš na nátlak Němců abdikoval na funkci prezidenta a 22. října 1938 s manželkou Hanou odletěl do Londýna. Beneš se postupně stal vůdčím představitelem československého zahraničního odboje. Československá exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu. Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly. Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky;
v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel
do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval, a po němž jsou nazývány jako „Benešovy dekrety“. 20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři
(z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela
pod komunistickým vedením. V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel
v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován.


 

benes.png

(2. 11. 1919 - 18. 6. 1942)

benes_stul.png
benes_venku.png
220px-Edvard_Beneš-1945.png